Chyba - oprav to!

"Přinesla jsem ti ukázat tu písanku! Chtěla si ji vidět, Jani."

Chtěla. Janča chodí do první třídy a když se doslechla že její dospělá kamarádka, taky začala psát do písanky, chtěla ji hned vidět. Prosila, ať ji příště přinese. Přinesla.

"Jééé! Uka!" Vyhrkla nadšená Janča a sápala se po písance.

Prohlédla si obálku a hned ji srovnala s tou svojí.
Podívala se dovnitř. "Hmm, hezký."

Pak se její výraz změnil. Obličejové svaly se napnuly, výraz se zpřísnil a tak jakoby zkřivil.
"Tady se ti to tak úplně nepovedlo. Tady ti to uteklo. Ježiš, tohle 'k' je úplně nakřivo.
Vezmu si červenou a všechno ti to opravím."

Co? Uvnitř mě to začalo křičet. To teda ne! Já nestojím o žádné červené čáry v mojí písance. Jasně že mi občas nějaké písmenko uteče a že není přesně takové, jako jeho natištěná předloha. Ale mně to vůbec nevadí! Vždyť se to teprve učím, takže je přeci v pořádku, že se mi to hned na poprvé nepovede. Od toho je to písanka, abych si psaní natrénovala.

Janču jsem zarazila, řekla jsem jí, že mi dělá radost písanka bez opravování a že mám ráda svoje chyby.

Co mi ale běží od té doby hlavou je, jak rychle se děti v tomto směru vycvičí. Janča chodila půl roku do první třídy a už je natolik zblblá, že měla potřebu opravovat chyby červenou barvou. To je rychlost, co?

A nebyla jediná. Moji písanku viděl i jiný můj již školou povinný kamarád. A hádejte co... No ano. Probíhalo to úplně stejně. Po úvodním nadšení a prolistování si šel pro červenou propisku a chtěl mi začít nedokonale napsaná písmenka opravovat.

Doufám, že si tenhle článek přečte spousta učitelek a učitelů na základních školách. Přála bych si totiž, abychom se znovu zamysleli nad opravováním chyb. A znovu si každý uvědomil, jak by to chtěl a jakým způsobem chce ovlivňovat děti. Co jim tím chce předat?

Je jasné, že my dospěláci, už si asi úplně nepamatujeme, jaké to bylo, když jsme se snažili usměrnit naše "nešikové" ruce a snažili se napodobit tvary předtištěných písmenek. Jak jsme se pekelně soustředili. Pak se šli pochlubit paní učitelce a ona vzala červenou. A víte co? Všechno to viděla a všechno to ještě zvýraznila. Zvýraznila ale všechno to, co se nám nepovedlo. A my na tom tak dřeli. Jenomže ta ruka nás prostě ještě neposlouchá. A my víme, že se nám nepovedlo všechno, ale spousta se nám toho povedla. Jenomže paní učitelka nám zvýraznila jenom naše chyby. :(

A vždycky se tam něco našlo, že jo? Vždycky jsme dostali zpátky naší písanku červenou. I když u toho byla třeba napsaná jednička. Vždycky - úplně vždycky - se nám něco nepovedlo. A naše nadšení a sebevědomí začalo klesat a klesat. Kleslo až tak hluboko, že nás psaní do písanky úplně přestalo bavit a dál z toho byla už jenom blbá povinnost. Takže jsme začali dělat obrovské mezery mezi jednotlivými slovy a písmenky, abychom nemuseli psát tolik.

Jenomže tak to přeci vůbec být nemusí! Mohlo by to být i jinak! ;-) Mohli bychom naopak zvýrazňovat ta slova a písmenka, která se nám opravdu povedla. Mohli bychom si tam třeba lepit samolepky a oslavovat místo trestat. Mohli bychom zkoušet psát písmenka různými druhy tužek, pastelek a propisek.

Prostě bychom mohli využívat písanky k učení se psát a ne k učení se trestat se za chybu. Přeci, když se něco učím, tak je jasné, že na začátku mi to nepůjde úplně skvěle. Když jsme se učili chodit, tak nám to také hned nešlo. Ale naštěstí nám nikdo neříkal - "no tohle zahýbání nohou nebylo tak úplně podle tabulek, to si oprav a tady ta souhra ruky a nohy, to ti trochu uteklo... takže dneska jenom 1- a do zítřka si to procvič, abych ti mohla dát čistou jedničku!" - takže jsme v pohodě trénovali a trénovali a mezi prvním a druhým rokem - ta dá - jsme se naučili skvěle chodit.

Ale teď najednou - něco se změnilo. Místo abychom mohli trénovat a trénovat - protože psaní je opravdu zajímavá a vzrušující záležitost - tak nám do toho pořád někdo kecá. A vidí a zdůrazňuje to, co se nám ještě tak úplně nedaří. To by podle mě otrávilo téměř každého...

No schválně si zkuste vzpomenout... Nebo i teď, když se řekne slovo písanka - jaké to ve vás vyvolává pocity? Je to a) jéé písanka - super skvělý, radost, nebo b) otrava a povinnost.

Mně to přijde smutný a zároveň mi přijde, že se to dá jednoduše změnit. Jen stačí se začít soustředit na povedené věci místo na ty nepovedené. Co myslíte?

A ano, vím o čem mluvím. Já si to vyzkoušela v dospělosti. Koupila jsem si písanku - učila se psát. A bylo to pro mě vážně vzrušující. Vidět, jak se postupně zlepšuju. Vlastním tempem. Jak mě postupně začíná ruka poslouchat. Každý den jsem psala aspoň jednu stránku a každý den jsem se na to těšila... A víte proč? Protože mi do toho nikdo nečáral červenou a nikdo mi neukazoval, že jsem ještě pořád neschopná a ještě pořád neumím dobře napsat "o". No neumím - to je přeci jasný. Ale napíšu ho ještě tisíckrát a to pak budete čubrnět, jak mi to jde!

Věřím, že to jednou pochopíme. Že jednou pochopíme, že v učení jsou chyby dovoleny, že jsou to právě chyby, které nás posouvají dopředu. Věřím, že znovu nalezneme nadšení pro poznání a učení se a to i ve škole a to i ve státní škole. Moc nám v tom držím palce!

Přeji vám mnoho krásných a humorných momentů nejen při psaní a nejen s dětmi.

S vděčností a láskou Ollie

Jména použitá v tomto článku jsou vymyšlená.